Toho dne vyšel Ivan Kuzmič z domu ve výborné náladě. Dýchalo se mu volně a lehce. Jarní slunce si hrálo v prostorných výlohách. V tu chvíli zrovna procházel kolem obchodního domu a rozhodl udělat si radost koupí nových galoší.

Vešel do obchodního domu a koupil si nové galoše, které se tehdy daly sehnat. Když vyšel ven, ještě jednou se zaradoval nad svým nákupem, který nesl v rukou. I na něm si hrálo slunce.

V obchodním domě však žádný balicí papír nesehnal, a tak nesl galoše jen tak. Když uviděl novinový stánek, rozhodl se galoše zabalit do novin. A tak si koupil noviny.

Jarní slunce zářilo tak bezostyšně a chodníky už oschly natolik, že Ivana Kuzmiče najednou napadlo obout si nové galoše a do novin zabalit ty staré.

A tak to udělal.

Zabalil své černé galoše do novin, poodstoupil od stánku a pokračoval v cestě. Vedle něj kráčel muž standardních proporcí. Po chvíli chůze mírně pootočil svou přísnou tvář směrem k Ivanu Kuzmičovi a řekl:
„Občane, pojďte se mnou.“

Ivan Kuzmič šel dál tak, jak šel, přímo tam, kam ho vedl onen muž. Nestihl přizpůsobit ani krok, ani změnit výraz tváře a svůj balíček držel v třesoucích se rukou.
„Kdo jste?“ pronesl tiše, ačkoliv si uvědomoval nesmyslnost otázky.
„Dělám tu nějakou službu,“ odpověděl muž.
„Aha, tak takhle to je!“ řekl Ivan Kuzmič.

Muž ho dovedl k autu. Odkud se to auto vzalo? Bůh ví. Ulice jako by byla celá pokrytá velkými černými skvrnami a to auto se objevilo právě z jedné takové skvrny. Ivanu Kuzmičovi se zdálo, že muž stihl auto zastavit, a dokonce z něj i někoho vyhodit. Ale přesně to neviděl, protože mu ve výhledu překážely ty skvrny.

Za pět minut už oba stoupali po schodech, prošli kolem úředníka, který seděl u vchodu za stolkem. Vešli do místnosti číslo 143.

„Zapište zadrženého,“ obrátil se muž na úředníka sedícího za stolem v této místnosti.

Úředník se Ivana Kuzmiče zeptal: „Příjmení? Jméno? Jméno po otci? Rok narození? Bydliště? No adresa!“ Zapsal si to, pak vytáhl ze zásuvky dvě stvrzenky, naklonil se svou přísnou tváří nad jednu z nich a podepsal ji. Druhou podal doprovázejícímu muži. Ten se také podepsal.
„Z čeho jste obviněn?“ zeptal se Ivana Kuzmiče ten, co seděl za stolem.
„Nevím,“ odpověděl Ivan Kuzmič a cítil, že říká něco jiného, než by říkat měl.
„Opravdu?“ pokračoval vyšetřovatel. „Přece jen vás nic nenapadá?“
„Napadá,“ odpověděl Ivan Kuzmič rozpačitě a nervózně. Muž, který se už otočil k odchodu, řekl: „Co tohle!“ a ukázal na balíček z novin.
„Co to je?“ zeptal se vyšetřovatel. Vzal balíček a rozbalil ho. Na chvíli se zarazil a mlčel. Poté začal pečlivě něco vypisovat do kolonek a vyplňovat čtyři speciální formuláře.
„Tak, vezměte si to,“ obrátil se k Ivanu Kuzmičovi a podal mu dva lístky. „Jděte do místnosti 203, tam se obraťte na kapitána Fedčenka. Můžete jít.“

Ivan Kuzmič držel dva lístky speciálního formuláře, vyšel do chodby trochu pořadovým krokem a šel hledat místnost číslo 203. Když procházel kolem jednoho z oken, zastavil se a pokusil se přečíst chvějící se papíry, ale nic nepochopil, všechno se to houpalo. Nakonec se mu podařilo rozluštit usnesení: „Na základě článku o porušení 375, odstavec 42-b, odsuzuje se k nejvyššímu trestu. O provedení podat zprávu.“ A pod tím podpis: major Rodčenko.

Ivan Kuzmič chvíli váhal, pak se pomalu vydal zpět. Několikrát vzal za kliku u dveří místnosti 143, nakonec otevřel a vešel dovnitř.
„Soudruhu majore,“ začal.
„Nejsem váš soudruh,“ přerušil ho Rodčenko.
„Pane veliteli,“ opravil se Ivan Kuzmič. „Chtěl jsem se zeptat, proč takové usnesení?“
„Jste snad dítě, že to nechápete?“ zeptal se Rodčenko. 
„Nechápu,“ odpověděl Ivan Kuzmič sklíčeně.
„A to je co?“ ukázal Rodčenko na rozbalený balíček s galošemi, který stále ležel na stole.
„Galoše,“ řekl Ivan Kuzmič.
„Tak, galoše. A tohle je co?“

A v tu chvíli si Ivan Kuzmič všiml, že v novinách, právě pod levým opatkem jedné z galoší, je portrét… portrét… a ten portrét je navíc silně umazaný pouliční špínou.
„Co mám teď dělat?“ utrousil zaražený Ivan Kuzmič a mimoděk se podíval na velký portrét, který visel nad Rodčenkovým psacím stolem.
„Už jsem vám to řekl,“ pronesl major a odvrátil se od něj. „Jděte do místnosti 203 za kapitánem.“
„K Fedčenkovi?“ zopakoval Ivan Kuzmič.
„Ano, k Fedčenkovi,“ řekl Rodčenko přísně. „Tam vám řeknou, co máte dělat dál.“
„Ale proč?“ stále se s tím Ivan Kuzmič nechtěl smířit.

Rodčenko netrpělivě ukázal na tlustou otevřenou knihu. „Článek 375 o porušení,“ přečetl Ivan Kuzmič. „Odstavec 42-a: za balení galoší do portrétů vůdce v čistém stavu 25 let. Odstavec 42-b: za balení galoší do portrétů vůdce ve špinavém stavu nejvyšší trest.“
„Tak co? Je to jasné?“
„Teď už jo,“ souhlasil Ivan Kuzmič. „Jsem propuštěn?“
„Jak to myslíte, propuštěn? Aha! No jistě.“

Ivan Kuzmič vyšel ven a maršem zamířil do místnosti 203. Předal kapitánu Fedčenkovi, co měl. Ten důkladně prohlédl oba listy protokolu.
„Hm, moment,“ řekl si spíš pro sebe a začal pomalu a pečlivě psát.
„Tady,“ obrátil se nakonec k Ivanovi Kuzmičovi. „Jelikož máte nejvyšší trest formou otravy, půjdete dolů do budovy B, sklad číslo čtyři, za správcem oddělení Skřipčenkem. Ten vám vydá individuální balíček, vysvětlí, jak ho použít, a sepíše protokol o vyřazení. Podepište potvrzení.“

Ivan Kuzmič se podepsal. Fedčenko se také podepsal. Ivan Kuzmič sešel dolů do budovy B.
V chodbě před dveřmi skladu číslo čtyři stály dvě dřevěné lavice. Na nich sedělo několik lidí, každý v jiné poloze. Všichni mlčeli. 
„Kdo je tu poslední?“ zeptal se Ivan Kuzmič. „Jste tu všichni ke Skřipčenkovi?“
„Ano, k němu. Jen řekl, že už se fronta nemá tvořit, protože příjem skončil.“
„Třeba mě přece jen přijme?“ zeptal se Ivan Kuzmič s nadějí v hlase.
„Kdo ví, teď je polední pauza.“
„A kdy jim končí příjem?“
„Ve tři.“
„Aha! Ve tři hodiny! Vždyť teď ještě není ani dvanáct. Možná má cenu počkat?“
„Jak chcete, to je vaše věc.“

Ivan Kuzmič se posadil a čekal. Jeden ze sedících náhle vstal, mávl rukou a odešel. Ale Ivan Kuzmič jako by zkameněl, čekal dál. Občas si jen tak z nudy prohlížel sousedy. Měl štěstí, v kapse totiž našel krabičku Bělomorek, a tak se několikrát odebral na konec chodby, kde si zakouřil. Pak se zase vracel zpět na lavičku.

Asi po hodině a půl se Ivan Kuzmič najednou zvedl a zamířil přímo ke dveřím skladu číslo čtyři. Stalo se to tak nečekaně, dokonce i pro něj samotného, že ostatní, co seděli na lavičkách, ho nestihli zastavit.
Sklad byl nepřívětivý, dlouhý a úzký. Nebyla tu vůbec žádná okna, jen podél obou stěn se táhly regály. „Na individuální balíčky,“ domyslel si Ivan Kuzmič. Regály však byly prázdné. U telefonu stál zřejmě Skřipčenko, který právě pokládal sluchátko.

„Co potřebujete?“ obrátil se na Ivana Kuzmiče. Ten mu podal žádanku, kterou mu vystavil Fedčenko. Skřipčenko se na něj nevlídně podíval a znovu zvedl sluchátko. Hovor nebyl příliš srozumitelný.
„No co, nemůžu!“ řekl někomu Skřipčenko. „Nemůžu, soudruhu kapitáne… Protože nejsou! Ano, pořád nejsou. Kam jsem je dal? A co, snad je beru sám? Když přijde rozkaz, tak je klidně použiju. Ne, nedorazily. Asi jsou na centrálním. Tam to vždycky zdržují. Ano, přesně tak, už jsem tam volal. Je obsazeno. Ano, nemůžu.“
„Aby mě tak nevyhodil zpátky na konec fronty,“ pomyslel si sklíčeně Ivan Kuzmič. Skřipčenko položil sluchátko a hned ho znovu zvedl. Vytočil číslo. Zřejmě bylo obsazeno. Rozmrzele sluchátko zase položil. Znovu vytočil. Položil. Znovu vytočil. Položil. Posadil se a asi dvě minuty o něčem přemýšlel se sklopenou hlavou.

Ivan Kuzmič stál a čekal. Skřipčenko znovu vytočil číslo. Zdá se, že se dovolal.
„To je centrální?“ zakřičel do sluchátka. „Volám ze skladu 4B. Tady poručík Skřipčenko. Spojte mě se správcem skladu. Soudruhu Chrapčenko? Co to tam, Chrapčenko, tak zdržuješ? Kde jsou balíky? Používáme? No, to přece není na nás, Terentiji Fedotyči, abychom o tom rozhodovali! Jaká poprava? Zbláznil ses? Přečti si instrukce! Takhle budeme za dva dny bez munice! Co mi to tu vykládáš? Mluv k věci! Kde jsou balíky? Co jsi posílal? Už tři dny jsme nic nedostali… Cože? Co s tím má co společného garáž? Jaká prevence? Ale prosím tě, nepleť mi hlavu! Kam je vzali? Do kolchozu je vzali? Tak kolik vám jich vzali z těch dvanácti aut? Pneumatiky? Tak to mám ještě shánět pneumatiky? Náhradní díly? Nemám žádné náhradní díly! Jsem z tebe na nervy! Přicházejí sem od Fedčenka a potřebují, lezou mi na nervy. No a co mám dělat já? Já je tady taky nemůžu držet. Dobře, tak je budu posílat k tobě! Ne, nezbláznil jsem se. Rozdávej si to sám. Jak chceš! Tak si to napiš, já se tvého hlášení nebojím!“
Skřipčenko vztekle praštil sluchátkem a vytáhl ze stolu balíček žlutých formulářů. Vzal z něj jeden a začal ho vyplňovat. „Protokol o vyřazení,“ přečetl Ivan Kuzmič z dálky. „Na základě rozhodnutí… odsuzuje se…“ a na konci: „Rozsudek byl vykonán.“
„S tímhle půjdete na tuto adresu“ řekl Skřipčenko. „Sklad číslo 16, k poručíkovi Chrapčenkovi. Tam vám to vydají. Můžete jít.“

Ivan Kuzmič mačkal papír v ruce. Nějak se mu nechtělo hned odcházet od Skřipčenka, ale ten se odvrátil, sklonil hlavu k dolní zásuvce a pak zcela zmizel za stolem.
„Jsem propuštěn?“ zeptal se Ivan Kuzmič nejistě, a protože Skřipčenko mlčel, tak tiše odešel.
„To je ale vyčůránek! Předběhl celou frontu!“ řekl někdo ze sedících na lavičce, ale ustaraný Ivan Kuzmič na to neodpověděl. Spěchal, aby se dostavil na uvedenou adresu.
Jenže musel jet až na samý konec města. Tam napříč silnicí vedla kolej zarostlá zaprášenou trávou, a dál podél silnice se rozkládal městský hřbitov.
„Hm,“ pomyslel si Ivan Kuzmič.

Sklad se nacházel na pravé straně silnice, téměř u samotné železniční závory. Po horním okraji přilehlé dlouhé zdi delikátně visely dvě řady povoleného ostnatého drátu, ale široký vjezd do dvora byl otevřený. Nikde nebylo ani živáčka. Na dvoře stálo několik potlučených lehkých náklaďáků, u každého chybělo kolo nebo dvě. A pobíhala tam malá černá fenka. Ze zvyku si stoupla na zadní a začala štěkat. Měla hubený zrzavý čumák a hnisavé oči.

„Ale no tak ty psisko,“ pomyslel si ustaraně Ivan Kuzmič a prošel kolem ní. A fenka uskočila.
Zpoza rohu jednopodlažní budovy vyšel starší muž. „Hlídač, to není dobré,“ pomyslel si s obavami Ivan Kuzmič. 
„Co chceš?“ zeptal se hlídač nevrle.  
„Kde najdu vedení?“
„Nikdo tu není, máme zavřeno,“ řekl hlídač.
„Jak to?“ zeptal se Ivan Kuzmič.
„Všichni odjeli na pracovní sobotu do kolchozu.“ 
„A co vedoucí?“ nedal se Ivan Kuzmič. „Mám jít za soudruhem Chrapčenkem.“
„Soudruh Chrapčenko odjel do garáží. Nikdo tu není.“

Ivan Kuzmič sklesle vyšel ze dvora a vydal se domů. Celé této proceduře nevěřil. Pochopil, že ze strany Skřipčenka bylo jeho nasměrování ke Chrapčenkovi čirou avantýrou. A že Chrapčenko, který měl na starosti zásobování jednotlivých speciálních skladů, a to podle společných dodacích listů, mu žádný individuální balíček nevydá, protože takové jednorázové vydání ze spravovaných zásob prostě nelze vystavit. A to znamená, že Ivan Kuzmič bude muset zítra jednak najít soudruha Chrapčenka, který ho samozřejmě odmítne, a jednak se znovu dostavit ke Skřipčenkovi, sedět ve frontě, a pak Skřipčenko začne tvrdit, že žádné balíčky nemá, a bůh ví, kdy bude konečně po všem.

A teď už bylo naprosto zbytečné někam jezdit, protože příjem u Skřipčenka končil ve tři, a po všech těch starostech se den už rychle nachýlil k večeru. Nezbylo než se vrátit domů.

Následující den vstal Ivan Kuzmič ještě za svítání a ani si neposlechl v rádiu Pionýrskou jitřenku a ranní zprávy. Vyrazil rovnou do centrálního skladu, aby nezmeškal soudruha Chrapčenka.

Ulice byla zalitá sluncem. Tady za městem byl vzduch obzvlášť čistý. Odkudsi z dálky se ozývaly zvuky místního rozhlasu. Hlásili nějaké zprávy.

Na dvoře skladu bylo opět prázdno. Fenka se objevila, ale chovala se nějak podivně. Měla těsně stažený ocas, prohnutá záda a v očích se jí leskly slzy. V tu chvíli, když ji Ivan Kuzmič obcházel, mu vyšel naproti hlídač.
„Co tady zas chceš?“ zeptal se hlídač chladně.
„No,“ řekl Ivan Kuzmič. „Pomohl bys mi, dobrý muži? Soudruh Skřipčenko mě poslal za soudruhem Chrapčenkem. Potřebuji si vyzvednout balíček.“
„Ale no tak!“ mávl rukou hlídač. „Teď na tebe nemáme čas! Teď máme společnou schůzi. Jeď zpátky, člověče.“

Ivan Kuzmič tedy jel. Předložil příkaz, prošel kolem pracovníka, který seděl u vchodu za stolkem a už dobře zorientovaný zamířil dolů do budovy B. V chodbě nikdo nebyl. Přímo u dveří skladu číslo čtyři se srazil se Skřipčenkem, který právě vycházel ven. 
„Co to má být?“ řekl Skřipčenko, když se zastavil a prohlížel si jeho příkaz. „Protokol o vyřazení není podepsaný? Tak vy jste ještě naživu? No, tak s tímhle běžte do místnosti číslo 143 k majoru Rodčenkovi.“ A rychlým krokem odešel.

Ivan Kuzmič se vydal do místnosti 143.
„Smím vstoupit?“ zeptal se, když pootvíral dveře.
„Vstupte, vstupte,“ řekl Rodčenko s hlavou zabořenou v nějakých papírech „Co chcete? Aha,“ pronesl, když očima proletěl příkaz. „Vzpomínám si. A co teda? Včera se vám to nepodařilo vyřídit? No, teď už se nedá nic dělat,“ rozhodil rukama. „Tak vy jste přišel kvůli galoším?“ zeptal se náhle.
„Jak to myslíte?“ podivil se Ivan Kuzmič.
„Samozřejmě,“ pokračoval major. „Mohli bychom vás stíhat za držení zakázané literatury, ale to by bylo možné jen tehdy, kdyby noviny byly zastrčené do galoší, a ne naopak.
Ivan Kuzmič se zapotácel. Připadalo mu, že se místnost kolem něj točí, že se vůbec nějak změnila. A skutečně, když zvedl oči a s obavami hledal světlo v nastalém šeru, uviděl, že nad stolem majora Rodčenka, na místě, kde visel portrét, je teď prázdno.

V tu chvíli to s ním otřáslo. Měl pocit, jako by ho zasáhl blesk, a do očí se mu nahrnuly slzy. Zatímco těžce popadal dech, Rodčenko mu podával propustku na odchod a řekl:
„Své galoše si můžete vyzvednout v budově D ve skladu číslo osm. Propouštím vás.“

Ivan Kuzmič se znovu zapotácel a zcela mimovolně se vydal hledat budovu D. Chodba, do které se dostal, byla slabě osvětlená. U dveří s číslem osm nebyla žádná lavička a všude silně páchl fenol. Potichu zaklepal.
„Dále,“ ozvalo se za dveřmi. Otevřel je na škvírku a spatřil skladový prostor. Podél stěn se táhly dlouhé regály, které byly zcela zaplněné galošemi. Ivan Kuzmič třesoucí se rukou přivřel dveře a rychle se vydal pryč.