Tabákový metropolita

Ondřej Soukup
Vladimir Putin drží svíčku při bohoslužbě v chrámu Krista Spasitele. Patriarcha Kirill se veřejně modlí za úspěch ruské agrese proti Ukrajině. Jáhen Dmitrij Safronov slouží panychidu nad hrobem opozičního vůdce Alexeje Navalného i s vědomím, že za to bude zbaven duchovní hodnosti…

Exilová publicistka Ksenije Lučenková nabízí v knize Blahé úmysly. Ruská církev a moc od Gorbačova po Putina obrazy ze života pravoslaví ve své rodné zemi, kde se z pronásledovaného společenství stala opora režimu. Svou publikaci autorka představila českému publiku na festivalu ruského tamizdatu Prague Book Tower.

Obleva, za níž přituhlo

Sovětský stát považoval náboženství za úhlavního nepřítele. Desítky tisíc popů a stovky tisíc věřících poslal do gulagů, tisíce chrámů nechal strhnout nebo proměnit ve sklady. A volbu nástupce patriarchy Tichona, který zemřel v roce 1925, úřady povolily až v roce 1943. To když potřebovaly církve využít k mobilizaci národa proti nacistickému Německu.

I když patriarcha Sergij, který pak stanul v jejím čele, Stalinovi slíbil loajalitu, represe se po čase znovu rozběhly na plné obrátky. Jak dokládá i fakt, že nejvíce chrámů bylo zbořeno za vlády Stalinova následovníka Nikity Chruščova. Deset let jeho „oblevy“ nepřečkala rovná polovina ze 14 tisíc kostelů, které v zemi ještě zbyly.

Církev se v těch časech začala dělit na hodnostáře, kteří výměnou za stafáž na mezinárodní scéně zajišťovali její přežití, a řadové věřící, kterým hrozily potíže i za pouhou účast na bohoslužbách.

„Sovětská snaha o vytlačení náboženství byla úspěšná. V životě obyčejných lidí přestalo hrát jakoukoli roli. Jediné, oč v nějaké míře stáli, byl křest dětí, ale protože duchovní museli každý případ hlásit úřadům, snažili se to zájemci dělat co nejvíc v utajení,“ líčí sovětské poměry Ksenije Lučenková.

Fenomén ovšem představovali pravoslavní hippies, kteří se v sovětském prostoru začali objevovat v průběhu 70. let. Dohromady šlo o nižší tisíce nonkonformních intelektuá-lů, kteří po antikvariátech tajně sháněli Bibli, protože legálně si ji koupit možné nebylo, a jezdívali za mnichy do Pskovo-pečerského monastýru, jednoho z mála, jejichž fungování komunisté tolerovali. Duchovenstvo ovšem samozřejmě bylo pod dohledem KGB, která jeho řady důkladně profízlovala.

Pozoruhodné je, že se církev jako celek navzdory vší režimní nenávisti nestala protisovětskou. Současný pa-triarcha Kirill třeba často s lítostí vzpomíná, že když byl malý, nesměl se coby syn popa stát pionýrem. A dodává, že kdyby býval směl chodit do kostela i nosit rudý šátek, ukázal by, jak vzorným sovětským člověkem umí být.

„Podobně se vyjadřoval i Kirillův mentor, leningradský metropolita Nikodim, který také dával často najevo, že církev je důležitá síla, a pokud ji úřady nebudou zakazovat, mohla by být státu užitečná,“ přibližuje Ksenie Lučenková.

Pravoslavným ale vytouženou změnu přinesl až krach komunistické ideologie, po němž začaly v zemi miliony lidí překotně hledat duchovní naplnění. Výmluvným symbolem té doby se stal hypnotizér Anatolij Kašpirovskij, který v 90. letech pravidelně vystupoval v televizi a ujišťoval diváky, že je může z obrazovky energeticky nabíjet. V obchodech i improvizovaných stáncích šly na dračku snáře či horoskopy a americký telekazatel Billy Graham vyprodával obří stadiony. „V Sovětském svazu vyrostly generace infantilních lidí, které nikdo netrénoval v kritickém myšlení,“ komentuje dnes tehdejší kvas Lučenková.

Nikdo z ruských pravoslavných představitelů nebyl na novou realitu připraven. Zájem o víru byl obrovský, jenže po dekády decimovaná církev trpěla chronickým nedostatkem duchovních a ostatně i chrámů.
Kirill litoval, že se jako syn popa nesměl stát pionýrem
Až když začal v Kremlu úřadovat Boris Jelcin, nařídil vrátit pravoslavným jejich budovy. Protože ale stát neměl peníze na jejich rekonstrukce, vymyslel jeho aparát nový způsob financování věřících: založil církevní fond, který dostal licenci na bezcelní dovoz alkoholu a cigaret.

Což samozřejmě přitáhlo zájem organizovaného zločinu a vyvolalo celou řadu skandálů. Natolik obřích, že sám tehdejší patriarcha Alexij II. nakonec požádal o zrušení programu. Mimochodem – jeho budoucí nástupce Kirill získal svou přezdívku „tabákový metropolita“ právě v těchto časech.

Čistá tradice

Nejvyšší představitelé ruského pravoslaví ochutnali, jak lákavé plody jim může přinášet spojenectví s mocí. Nešlo přitom jen o návrat majetku a astronomické částky, ale i o prosazování agendy.

Hned po nástupu Vladimira Putina kupříkladu církev protlačila do škol volitelný předmět Základy pravoslavné kultury. A patriarcha Kirill se domohl zákona, který zapovídá „propagandu LGBT“. Nyní usiluje o přijetí paragrafů, které by ženám komplikovaly potraty.

Aby ruské pravoslaví znělo jedním hlasem, trestá jeho vedení zákazem výkonu duchovenské činnosti každého, kdo se odváží s vrchností nesouhlasit. Postihy už dopadly i na všechny popy, kteří odmítají při nedělních bohoslužbách číst modlitbu za ruské vítězství na Ukrajině.

Hnutí odporu je však uvnitř církve nepočetné. Podle Lučenkové je to dané ideou poslušnosti, v jejímž rámci laik poslouchá popa, ten biskupa a tak dál. „Ne že by to tak bylo dané církevním kánonem. Je to čistá sovětská tradice,“ shrnuje poměry autorka knihy.